Od chvíle, kdy
jsme na letišti v Suratthani vrátili auto, jsme byli turisty vydanými
napospas více či méně zištné pomoci místních. Online booking (např. na trajekty)
má většinou nějaký háček, takže chodíte po přepážkách různých společností nebo
jejich zprostředkovatelů. Z letiště do města jsme se dostali busem
(Phantip Travel) za krásných 100 B/os. Ubytování v Papangkorn House se taky
ukázalo jako dobrá volba – praní a sušení prádla na dvoře, dobrá poloha i cena,
atd. Taxikář, který nás měl ráno odvézt do přístavu, zjistil, že naši posádku
nepobere. Museli nám přistavit větší káru, naskákali jsme dovnitř a za rytmu
thajského reggae jsme si to – furt přes 100 – valili k přístavu Donsak.
Bylo to na knap, zaplatili jsme sumu na taxametru krát dva (mimoměstská
přirážka, ale pořád fair price), koupili lístky na Raja Ferry (210 B/os) a
vyrazili na ostrov Phangan.
K trajektu,
který na Trip Advisor hodnotili jako „ghost ship“, jsem měl docela nedůvěru.
Nakonec to byl jeden z těch klasických starších autotrajektů, do kterých
se leze spodem, takže vyšplhat na palubu po úzkých schodech s třemi kufry
byl nakonec největší problém celé plavby. Po cca 2,5 hod. jsme odpočatí vylezli
v přístavu Thong Sala, kde se na nás hned sesypali „rikšáci“, kam že to
jedem. Původních 150 B/os. jsme usmlouvali na 100 B, naskákali na korbu a
zběsilou hopsací jízdou dorazili do Sunset Bay Resort, skoro u legendární Haad
Rin Beach (tam, kde probíhají Full Moon partošky).
Vstup do hotelu
byl po přes záplavami poničenou hlavní cestu dosti nevlídný, ale poté, co jsme
na recepci zaplatili první opravdu „zápaďáckou“ cenu za ubytování, jsme se
ocitli v opravdovém ráji, byť ještě trochu ve fázi rozjezdu nového resortu.
To se později v některých momentech ukázalo jako menší problém (obsluha
trochu nebo úplně mimo, nefunkční karta k pokoji, telefon a další prkotiny…),
celkový dojem to ale nezkazilo: nádherný pokoj do L, kde máma i my měli svůj
prostor, dva balkony, super výkonná klima, královská postel, všechno čisté, ve
dřevě (abych nepřechválil :O). Na objevení a prochození celého resortu jsme
potřebovali dva dny, nakonec jsme se uvelebili u velkého brouzdáku, kde měl
Tedík nejlepší pohodu. Přímo v resortu byl obchod s cenami nižšími
než 7-11 a taky hippie-chýše, kde nabízeli od čerstvých ryb na grilu po jointy
úplně všechno! Pláže jsou na celém ostrově průchozí, takže v chýši člověk
potkal hodně zajímavých lidí – třeba Vladimír (Ukrajinec) trávil se ženou a
synkem takhle na thajských ostrovech už několikátou zimu, la dolce vita!
Tři dny utekly
jak nic a nás čekal další transport – tentokrát šlo v podstatě o malou loď
spol. Sea Flower do Big Buddha přístavu na Koh Samui. Plavba dost šílená, ale
neber to za 200 babek! Na lodi jsme potkali starší český pár a pán vzpomínal: „Bývalo
tady krásně, než sem začali jezdit Rusáci…“ Starší generace má tuhle nenávist pod
kůží, ale fakt, že místní si zvykli na rozhazovačnou klientelu, byl znát. Koh
Samui býval prý kdysi hippies ráj. Ráj je to pořád, ale v kombinaci s
tvrdou komercí. Skoro nikde v Asii se nedávají dýška, ale zkuste si
nedat ho na Samui! O:
Fair House Beach
Resort byl celkem dobře zvolený závěrečný pobyt, hlavně protože nás tu čekala
grupa Loštičáků, a tak dovča získala zase další známý rozměr. Rodinný pokoj byl
naštěstí v přízemí u bazénu, zato budova skoro nedostupná kdesi ve srázu
nad mořem. Potom, co nám naše skupina ukázala schodky k moři, to bylo krapet
snadnější, ale stejně si zkus něco zapomenout na pokoji! Na rozdíl od Sunsetu
zdejší personál profi, klientela a ceny zápaďácké (ale třeba na večerní
grilovaččce luxusní bufet za 150 B), moře správně divoké (i na červené praporky
došlo), pláž s restauračkou (skvělá kuchyně), bistrem (hambáče aj.),
masérnou (300 B/hod.)… nemusíš nikam daleko, když nechceš.
Zachtělo se nám při sobotě na pánskou. Stopli jsme si se Standou, Honzou a Komárem rikšáka, už vezl nějakou rodinku, takže to bylo jen za 50/os. a nechali jsme se zavézt na Chaweng Rd., kde to má tepat. Před devátou bylo ještě brzo na party, takže Hard Rock Café a koncert a songy na přání a zdravíme Czech Republic guys a obří graffiti Davida Bowieho a Asahi na čepu už je vlastně teď jak naše Plzeň atd. Po půlnoci konečně čas vydat se hledat legendární Green Mango, ještě drink na posilnění kdesi u Lady Boys a jsme tam: obří venkovní party prostor, novoroční čínské lucerny a něco jako „lidi–tuleni“ (představivosti se meze nekladou…) Ranní návrat a dospávání na pláži už jsou asi celkem normální příznaky skupinové dovolené.
Odjeli jsme zpět vybavení obectovskou slivovicí a nachlazenými střiky, které nám nejspíš pomohly přežít pekelně dlouhou zpáteční cestu s Lomprayah Ferry (700 B až na letiště) a Thai Smile Air (1000 B za let): resort (minivan) - Nathon přístav (trajekt) - Donsak přístav (bus) - Surathani letiště (letadlo) - Bangkok letiště (taxi) - Airport hotel (v mámině případě to pokračovalo Dubaj – Praha – Zábřeh – Loštice, takže ještě vlak jako další bonus). Jestli chcete dobrodružství, tohle je taky způsob. S drobnými vychytávkami bychom naši thajskou výpravu znovu podnikli asi skoro stejně.
