Taipei 101

Taipei 101

pondělí 6. března 2017

KENTING

Když je v Taipei špatné počasí a celé dny prší, je třeba tomu ujet. Na víkend jsme proto sbalili plavky a společně s mou sestrou Luckou a jejím přítelem Mirkem vyrazili do Kentingu. 



Kenting se nachází na nejjižnějším cípu Taiwanu a je fakt, že se tady dá koupat skoro celoročně. Je to sice z Taipei trochu z ruky, ale za 96 minut rychlovlakem a další podobný čas autem se člověk ocitne v dovolenkové destinaci se vším všudy... akorát vše je tak trochu "po taiwansku". Úplně na nejjižnější místo vede krátká stezka a poblíž se tyčí maják Eluanbi.


My jsme byli v Kentingu už podruhé (poprvé v dubnu 2015) a znovu zamířili do našeho oblíbeného hotelu v americkém stylu - do Smokey Joe's Hotel. Poprvé jsme byli nadšeni a podruhé mile překvapeni, že kvalita zůstala. Hotel je umístěn přímo na začátku Kenting Street a za ním je písečná pláž - ta není sice mimo sezónu nijak speciální, ale na krátké smočení v oceánu to stačí. Na Taiwanu totiž po celý rok v pobřežních oblastech dosti fouká, a tak sedět - doslova - v písku není nic moc příjemného. Zkušeně jsme tedy jeli do hotelu s bazénem pěkně schovaným ve vnitřní části areálu.








V Kentingu se´prostě musí zamířit na Kenting street, hlavní ulici, která se navečer změní na noční trh se spoustou stánků, obchodů i několika bary. Díky našim spolucestovatelům jsme konečně jednou mohli vyrazit ven jen ve dvou a s britskými mariňáky na chvilku zapomenout na naše spící dítě.



Kenting není jenom dovolenková destinace, ale nad Kenting street se nachází vjezd do národního parku: Kenting Forest Recreation Area. Tady vybírají vstupné (150 NTD), ale stojí to za to. Národní park nabízí dva turistické okruhy - první na 80 a druhý na 90 minut. My jsme zvládli ten první a část druhého. I tak jsme viděli dost - "mega strom", pěkně těsnou jeskyni, rozhlednu jak létající talíř atd.





 Další výlet jsme si udělali na Baisha Bay a objevili tak nádhernou písečnou pláž. Na pláži pronajímají slunečníky ne s lehátky, ale se stoličkami a stolky. Hned u pláže je malé náměstíčko, kde hrála živá hudba, dalo se posedávat nebo nakupovat. Lucka s Mirkem vyzkoušeli kokos, který nakonec nejvíc chutnal Tedíkovi. My vyzkoušeli Shaved Ice - pan prodavač nás poprosil o fotku, tak jenom doufáme, že už tam teď nevisíme a neděláme jim reklamu :O


Třetí  a poslední noc jsme spali už v Henchung který je po cestě a i ten nás mile překvapil. Fotky už moc nemáme, ale mají krásné městské opevnění, noční trh a my hlavně našli skvělou pizzerii :)


pondělí 6. února 2017

Thajsko: ostrovy Phangan a Samui

Od chvíle, kdy jsme na letišti v Suratthani vrátili auto, jsme byli turisty vydanými napospas více či méně zištné pomoci místních. Online booking (např. na trajekty) má většinou nějaký háček, takže chodíte po přepážkách různých společností nebo jejich zprostředkovatelů. Z letiště do města jsme se dostali busem (Phantip Travel) za krásných 100 B/os. Ubytování v Papangkorn House se taky ukázalo jako dobrá volba – praní a sušení prádla na dvoře, dobrá poloha i cena, atd. Taxikář, který nás měl ráno odvézt do přístavu, zjistil, že naši posádku nepobere. Museli nám přistavit větší káru, naskákali jsme dovnitř a za rytmu thajského reggae jsme si to – furt přes 100 – valili k přístavu Donsak. Bylo to na knap, zaplatili jsme sumu na taxametru krát dva (mimoměstská přirážka, ale pořád fair price), koupili lístky na Raja Ferry (210 B/os) a vyrazili na ostrov Phangan.




K trajektu, který na Trip Advisor hodnotili jako „ghost ship“, jsem měl docela nedůvěru. Nakonec to byl jeden z těch klasických starších autotrajektů, do kterých se leze spodem, takže vyšplhat na palubu po úzkých schodech s třemi kufry byl nakonec největší problém celé plavby. Po cca 2,5 hod. jsme odpočatí vylezli v přístavu Thong Sala, kde se na nás hned sesypali „rikšáci“, kam že to jedem. Původních 150 B/os. jsme usmlouvali na 100 B, naskákali na korbu a zběsilou hopsací jízdou dorazili do Sunset Bay Resort, skoro u legendární Haad Rin Beach (tam, kde probíhají Full Moon partošky).


Vstup do hotelu byl po přes záplavami poničenou hlavní cestu dosti nevlídný, ale poté, co jsme na recepci zaplatili první opravdu „zápaďáckou“ cenu za ubytování, jsme se ocitli v opravdovém ráji, byť ještě trochu ve fázi rozjezdu nového resortu. To se později v některých momentech ukázalo jako menší problém (obsluha trochu nebo úplně mimo, nefunkční karta k pokoji, telefon a další prkotiny…), celkový dojem to ale nezkazilo: nádherný pokoj do L, kde máma i my měli svůj prostor, dva balkony, super výkonná klima, královská postel, všechno čisté, ve dřevě (abych nepřechválil :O). Na objevení a prochození celého resortu jsme potřebovali dva dny, nakonec jsme se uvelebili u velkého brouzdáku, kde měl Tedík nejlepší pohodu. Přímo v resortu byl obchod s cenami nižšími než 7-11 a taky hippie-chýše, kde nabízeli od čerstvých ryb na grilu po jointy úplně všechno! Pláže jsou na celém ostrově průchozí, takže v chýši člověk potkal hodně zajímavých lidí – třeba Vladimír (Ukrajinec) trávil se ženou a synkem takhle na thajských ostrovech už několikátou zimu, la dolce vita!


   

 
 
 
 

Tři dny utekly jak nic a nás čekal další transport – tentokrát šlo v podstatě o malou loď spol. Sea Flower do Big Buddha přístavu na Koh Samui. Plavba dost šílená, ale neber to za 200 babek! Na lodi jsme potkali starší český pár a pán vzpomínal: „Bývalo tady krásně, než sem začali jezdit Rusáci…“ Starší generace má tuhle nenávist pod kůží, ale fakt, že místní si zvykli na rozhazovačnou klientelu, byl znát. Koh Samui býval prý kdysi hippies ráj. Ráj je to pořád, ale v kombinaci s tvrdou komercí. Skoro nikde v Asii se nedávají dýška, ale zkuste si nedat ho na Samui! O:


Fair House Beach Resort byl celkem dobře zvolený závěrečný pobyt, hlavně protože nás tu čekala grupa Loštičáků, a tak dovča získala zase další známý rozměr. Rodinný pokoj byl naštěstí v přízemí u bazénu, zato budova skoro nedostupná kdesi ve srázu nad mořem. Potom, co nám naše skupina ukázala schodky k moři, to bylo krapet snadnější, ale stejně si zkus něco zapomenout na pokoji! Na rozdíl od Sunsetu zdejší personál profi, klientela a ceny zápaďácké (ale třeba na večerní grilovaččce luxusní bufet za 150 B), moře správně divoké (i na červené praporky došlo), pláž s restauračkou (skvělá kuchyně), bistrem (hambáče aj.), masérnou (300 B/hod.)… nemusíš nikam daleko, když nechceš.




 
 

Zachtělo se nám při sobotě na pánskou. Stopli jsme si se Standou, Honzou a Komárem rikšáka, už vezl nějakou rodinku, takže to bylo jen za 50/os. a nechali jsme se zavézt na Chaweng Rd., kde to má tepat. Před devátou bylo ještě brzo na party, takže Hard Rock Café a koncert a songy na přání a zdravíme Czech Republic guys a obří graffiti Davida Bowieho a Asahi na čepu už je vlastně teď jak naše Plzeň atd. Po půlnoci konečně čas vydat se hledat legendární Green Mango, ještě drink na posilnění kdesi u Lady Boys a jsme tam: obří venkovní party prostor, novoroční čínské lucerny a něco jako „lidi–tuleni“ (představivosti se meze nekladou…) Ranní návrat a dospávání na pláži už jsou asi celkem normální příznaky skupinové dovolené. 


Odjeli jsme zpět vybavení obectovskou slivovicí a nachlazenými střiky, které nám nejspíš pomohly přežít pekelně dlouhou zpáteční cestu s Lomprayah Ferry (700 B až na letiště) a Thai Smile Air (1000 B za let): resort (minivan) - Nathon přístav (trajekt) - Donsak přístav (bus) - Surathani letiště (letadlo) - Bangkok letiště (taxi) - Airport hotel (v mámině případě to pokračovalo Dubaj – Praha – Zábřeh – Loštice, takže ještě vlak jako další bonus). Jestli chcete dobrodružství, tohle je taky způsob. S drobnými vychytávkami bychom naši thajskou výpravu znovu podnikli asi skoro stejně.