Okolo Taiwanu – z Taipei do Taitungu

Naše prozatím nejdobrodružnější dovolená - 12 nocí/8 hotelů na cestách s dvouměsíční Miriam a dvouletým Teodorem. To byla opravdu jízda, protože se nám povedlo objet celý Taiwan dokola. Ale abychom skutečně navštívili všechny zajímavosti, tak ani dva týdny nestačí. Za tu dobu, co jsme na Taiwanu, už máme většinu těch snadněji dostupných míst projetou, a tak jsme se snažili navštívit hlavně něco nového, kde se navíc budeme moct snadno pohybovat s dětmi.

Když nebylo kolem nic speciálního k vidění a navíc pršelo, tak jsme si zarezervovali ubytování s pokojíkem pro Tedíka Little Apple BnB a vyrazili na dobrou večeři. Třeba ve Wujie do Lai Lai Steakhouse.

Na začátku jsme projížděli východní pobřeží Taiwanu, kde se nám zatím nepoštěstilo vidět oblast kolem Taitungu. Nejprve jsme navštívili Shin Kong Chao Feng Ranch & Resort, takovou moderní farmu a zoo v jednom.  Tam jsme jezdili na rodinném kole a vyzkoušeli místní zmrzlinu a také jsme tam potkali jednoho z prvních studentů češtiny na NCCU. Jsme tady asi už dlouho, když potkáváme naše absolventy cestou po ostrově :O

Další zastávkou byl Fengbin Skywalk – vyhlídka podél útesu nad Pacifikem, která byla vybudovaná nově v červenci 2017. Pěkný zážitek.

Pokračovali jsme k další známé pozoruhodnosti – Shitiping je místo s pobřežními terasami, které je známé díky geologii mořského terénu s vyvýšenými korálovými útesy nebo naopak výmoly.

Na dva dny pak byl naší základnou domek blízko pláže u rybářského městečka Chenggong. Tady jsme vyrazili na prohlídku Sanxiantai a Chengong Coast Park, ale na pobřeží ten den strašně foukalo a hlavně dětem se to vůbec nelíbilo. Kdyby bylo pěkné počasí, tak by krásné místo s obloukovým mostem na ostrůvek domorodců bylo asi to nejlepší z našeho výletu. Ale co by, kdyby... Aspoň, že na fotkách nefouká.

Tedík zase ocenil návštěvnické centrum Torik, kolem kterého byly vybudované chodníčky z kopce dolů sjízdné na motorce. K tomu jako bonus krásné vyhlídky, skvělá káva a průlezky. Prostě relax.

Dalším zážitkem byla pláž před naším BnB Bay view hotel. Krásná surfařská pláž, trochu hůř dostupná, ale konečně svítilo sluníčko. To je Ciliksay Beach.

Za zastavení stálo i údolí u řeky Donghe, kde bydlí opice. Ty posedávaly hlavně kolem mostu, na skalách, ale i z cesty pro auta byla spíš opičí dálnice.

Další krásná vyhlídka na útesy byla u Jinzun Fishing Harbor, ale tam už jsme si sami říkali, že všechny vyhlídky na východním pobřeží jsou podobné a vidět jich několik za den nemá moc smysl.

A věděli jste, že na Taiwanu teče voda i do kopce? To bylo tady: 水往上流遊憩區. Tekl tu malý potůček směrem nahoru a byl kolem něj vybudován krátký pěší okruh. Prý je to optický klam, ale rozhodně to jako do kopce vypadalo.

Nakonec jsme se už dostali do Taitungu, kde jsme se ubytovali v BnB s malou hernou pro děti a seznámili se s majiteli, kterým jsme dali ochutnat české jídlo. Velice jim šmakovala jak rajská, tak i guláš, a chodili si přidávat. Moc příjemné ubytování, to byl Xiang Xiang Forest Hotel. V lednici bylo zdarma ovoce, mléko apod., paní majitelka nás nechala vyprat tři pračky a dokonce nám prádlo i pověsila. To jsme ještě nezažili.

 A pokračování zase příště....

Japonsko

 Delší dobu jsme snili o návštěvě Japonska, jakožto nejvyspělejší země Asie mnohdy přezdívané „asijské Německo“. Zajímala nás tato země o to více, tím že Japonci při padesátileté okupaci Taiwanu značně ovlivnili moderní tvář ostrova (například vybudovali infrastrukturu, zavedli lázeňskou kulturu nebo vybudovali mnoho japonských zahrad).

Ke dni matek jsme u Tiger Air zakoupili akční letenky do města Nagoya a v září vyrazili na dosti intenzivní šestidenní pobyt s plánem navštívit alespoň čtyři japonská města. Trochu jsme však pozapomněli, že nejmladší člen výpravy si chodí, kudy chce a kdy chce, a má zájem nanejvýš o dětská hřiště či všudypřítomné kamínky.   

Octli jsme se ve čtvrtém nejzalidněnějším městě se dvěma miliony obyvatel, s ubytováním v centru města- Sakae. Kolem nás neustálé hemžení místních pěšky nebo na kolech, plné křižovatky aut, vysoké obchodní domy nebo velké nákupní pasáže, a také ulice plné barů, klubů nebo heren s japonskými herními automaty! Protože byl už večer, tak jsme šli hledat, kde se najíme, a cílem cesty bylo samozřejmě hřiště. Na večeři se nám zalíbila restaurace s japonským kari. I když byla umístěna v jedné z ulic centra, byla dosti levná a jídlo se objednávalo přes automat s japonskými nápisy. Naštěstí jsme vybrali moc dobře :O 

Druhý den nám počasí moc nepřálo, a tak jsme zamířili do Port of Nagoya do akvária. Náš Tedík miluje ryby a my se těšili hlavně na show s delfíny, což pro nás byl jedinečný zážitek. Tedíka akvárium uchvátilo a taky pořádně unavilo, a tak jsme ještě zajeli do Nagoya Castle alespoň na krátkou prohlídku. Do zavíračky jsme stihli část hradu a vyhlídkovou věž, ale v dalších částech a zahradě by se dalo strávit vlastně celé odpoledne.

 

Třetí den jsme měli naplánovaný přesun do Kyota a po dlouhém diskutování, jestli tím Shinkansenem opravdu musíme jet, jsem zaplatila přes 10000 JPY (asi 2000 Kč) do vagonu bez rezervace sedadel a my nasedli na půlhodinovou jízdu vlakem do Kyota (o něco levnější spoje tuto cestu jely 2,5 hodiny).  Strategicky jsme nastoupili do prvního z deseti vagónů a seděli všichni tři.

V Japonsku je všechno strašně obrovské, a to včetně nádraží, kde zastavují vlaky od různých společností (každá má svou přepážku v jiné části) a i když člověk ví, co chce koupit, najít tu správnou přepážku může trvat více než půl hodiny. My chtěli koupit ICOCA card (dobíjecí karta na dopravu) a také Kansai pass (neomezená doprava v regionu Kansai všemi dopravními prostředky kromě JR vlaků), který se ale podával někde na malé přepážce ve 3. patře v Kyoto tower. I přes rozladění nejmenšího člena výpravy jsme po více než hodině byli připraveni opustit nádraží, vybaveni všemi možnými kartami na dopravu. Ještě že jsme to ale nevzdali.

V Kyotu jsme bydleli u Nijo Castle, asi 500 metrů od stanice vlaku nebo metra a kilometr od hlavního centra. Tam jsme se šli navečer projít – ale byl pátek večer a všude velice až nepředstavitelně rušno! Ani na cyklostezce podél řeky nebyl moc klid, což ve spojení s nekontrolovatelnou chůzí našeho syna znamenalo neustálou ostražitost než poklidnou podvečerní procházku.

Další den jsme vyrazili na klidnější místo na předměstí Kyota, do vesničky Arashiyama. Ale byla zrovna sobota, takže davy turistů všude.  Zvládli jsme se projít přes slavný most Togetsukyo, prošli se s davem k chrámu Tenryuji a zakončili to krátkou tlačenicí ve slavných bambusových hájích, které znamenali alespoň trochu stínu přes parné poledne.

Odpoledne jsme pokračovali ke slavné svatyni Fushimi Inari Taisha, místu známému také díky 4 kilometry dlouhému „červenému chodníčku“ torii až na vrchol hory. Cestou jsme potkávali sochy lišek s klíči v ústech, které jsou zde považovány za posly.

 Nakonec jsme vyzkoušeli i posvátnou vodu k očištění rukou z pavilonu Chōzuya, kdy se nejprve musí vyčistit levá ruka, poté pravá ruka a nakonec ústa. Na každé z naběraček na vodu je také napsáno nějaké přání, ale kdo ví, co jsem si to tam vybrala :O

A skoro bych zapomněla i na všudypřítomné zvony, na které věřící zvoní před modlitbou pro odehnání zla oproti vhození drobných – a náš Tedík chtěl dělat bimbam u každé svatyně! Po modlitbě se ještě dvakrát zatleská, jednou zazvoní a pak už stačí věřit na přízeň pozitivní moci.

Po podvečerním odpočinku jsme ještě vyrazili na noční procházku další historickou čtvrtí Kyota, ke chrámu Kiyomizu-dera a nočními uličkami až ke svatyni Yasaka, která měla být jedním z nejfotogeničtějších míst pro noční focení. A to taky byla. Kyoto nás opravdu nadchlo.

Nedělní dopoledne jsme strávili v UNESCO hradu Nijo s krásnými zahradami, postaveném v roce 1603. 

Odpoledne jsme se přesunuli na dvě noci do Osaky, kde nás odpoledne po krátké prohlídce hradu Osaka čekal Japonec Eichi, který pravidelně jezdí do Olomouce na Letní školu slovanských studií. Přidala se i studentka Haruka. Díky nim jsme ochutnali pravou japonskou kuchyni a Tedíkovi se japonský styl restaurace naprosto zalíbil – měl to jako v herně na žíněnkách a dělal tam jeden kotoul za druhým.

Poslední výlet jsme naplánovali do města Nara, které je známé jedněmi z nejstarších chrámů v Japonsku a taky všude přítomnými srnečky. Tihle neustále hladoví srnečci se však při zbystření jakékoliv jídla proměnili v hladové srnce a snažili se ukořistit, co se dalo – vyčmuchali nám z tašky Tedíčkova Brumíčka a spořádali ho i s obalem. A pak už jsme se raději drželi dál a hlavně bez jídla.

Tento intenzivní pobyt v Japonsku pánská část výpravy zakončila relaxací v japonských lázních a já si užila výhledy na město z osacké věže. 

A co jsme v Japonsku jedli?