Melbourne, Victoria – Place to be!

Den 1 (12. 2.)

Do Melbourne jsme se z Canberry docela těšili, i když jsme se museli rozloučit s Andrewem, Odette a jejich skvělými rodinkami. Vlastně ne se všemi, protože Richard (táta Odettky) odřídil celou tu dlouhou, neubíhající a pekelnou štreku po dálnici na jih – 666 km. Naši Couchsurfaři Meg a Henry bydleli v Docklands, což se ukázalo jako strategické místo hlavně díky tramvajím zadarmo, které z centra zajíždějí až sem. Hned co jsme se seznámili s hostiteli a hlavně jejich úžasným pesanem Snackem, vyrazili jsme natěšení do ulic. A Melbourne fakt stojí za to!

Naše první kroky vedly nečekaně do China Town na večeři. Prostě už v tom jedem: knedlíky, nudle… a byli jsme spokojení. Druhá destinace – minipivovar. Celá Austrálie byla jízda, takže jsme nemohli vypadnout ze cviku… navíc kolem se nedalo projít a nezapadnout, skvělá popracovní atmosféra pátečního odpoledne, rozjaření Aussies na zahrádkách s pintou Pilsu – jako doma! 

Potom jsme si už zamířili podél nábřeží řeky Yarra na Federation Square, které aspoň v letních měsících působilo jako centrum života. Ve stínu zajímavé galerie Kirra jsme zalehli do lehátek rozesetých po náměstí a chvíli poslouchali zpěváčka s kytarou – pohoda. Kolem řeky to žilo úplně všude – na mostech, v barech a kavárnách, parcích s veselými sochami… až jsme při západu slunce došli zpátky do domovských Docklands a únavou padli na gauč, kde jindy asi kraluje Snack.

Den 2 (13. 2.)

Nejdůležitějším úkolem dne byl koupit lístky na Cirque de Soleil, který si na dostihovém závodišti postavil na celé léto šapitó a prvních 50 lístků pro každý den bylo po 50 AUD – no nekup to! Frontu jsme ve 30 °C vystáli, lístky dostali a bylo se na co těšit. Vlakem jsme se z víc než stoletého nádraží na Flinders Street vyrazili spláchnout na Brigton Beach. To bylo asi první zklamání, protože po bílých plážích Jervis Bay je předměstská pláž taková béčková kategorie.

Dlouho nám to nedalo a vyrazili jsme zpět k centru do Royal Botanic Gardens, kde jsme na trávníku oba dva tvrdě usnuli, aniž by nás někdo okradl. Potom už jsme jen utíkali před bouřkou zachránění nástupem do staré okružní tramvaje 35 do našeho doku.

Navečer jsme se vypravili na cirkusový večer směr Flemington Racecourse. Jenomže lilo jako z konve, takže při vstupu do cirkusu jsme vypadali jak prolezlí záchodem. Cirque de Soleil jsem viděl jen na DVD a úplně mě to vzalo, ale netušil jsem, že je někdy uvidím LIVE. Těšil jsem se „jak malej Jarda“ a ono to fakt stálo za to. Show s názvem Totem, příběh zrození, prvotních forem, transformací a pochopitelně neskutečné akrobacie. Perfektní zážitek i v mokrém oblečení, dětská radost smíchaná se zážitky na hraně změněného stavu vědomí a do toho spousta snědeného popcornu.

Den 3 (14. 2.)

Meg a Henry se nad námi slitovali a pomohli nám uskutečnit další skvělý výlet, na který jsme moc chtěli. Na Phillip Island s tučňáky a koalami nás totiž vzali svým autem. Vzdálenosti v Austrálii jsou neúprosné, protože je to dalších 150 km, i když na mapě to vypadá jako „za městem“. 

Pro koaly tady postavili speciální park, kde se dá jít okruh mezi stromy a pozorovat většinou spící koaly. Koaly jsou totiž skoro pořád sjeté tím, jak žvýkají eukalyptus. Ale měli jsme štěstí, protože z desíti koal min. 2-3 nespaly a měli jsme je skoro na dosah. Jsou to fakt kouzelní méďové, kteří i přes ten svůj stav prý ze stromu skoro nikdy nespadnou.

Potom jsme zamířili na obligátní Fish&Chips, poctivě je zalili pivkem a popojeli na špičku ostrova pozorovat, jestli neuvidíme nějaké tuleně. Ti se nám neukázali, takže nám zbývalo čekat do setmění na tučňáky nejmenší, to už ovšem organizovaně za nemalý peníz. Pozorovali jsme šedivé mraky, bouřka naštěstí nepřišla, ale tučňáci se soumrakem ano. Byly naprosto famózní, protože nejdřív vyleze z vln jeden, počká na kámoše a v menší skupince vyráží hledat svoje podzemní hnízdo někde ve skalách a kopcích, které musí překonat (jejich cestičky jdou dobře vidět). Po cestě se tučňák několikrát zastavuje a na dálku si pištěním ověřuje a čeká na odpověď, jestli míří správným směrem ke své noře. Z přichystané tribuny toho tedy moc vidět nebylo, ale po cestě zpět od pobřeží jsme přecházeli po lávkách a tučňáci si to mašírovali pod námi a nenechali se příliš rozhodit. 

Parádní zakončení výletu. Meg a Henry odvezli dvě spící mrtvoly zpět do Melbourne, protože další den, co nás čekal, měl být nekonečný: low-cost cesta z Melbournských doků až do do naší Taipei ZOO nám trvala těžko uvěřitelných 27 hodin!